Co zhruba předcházelo tomu, než jste se setkal a začal spolupracovat s vaším současným case managerem?

Ke spolupráci s organizací, která je zapojená i do tohoto projektu, jsem se poprvé dostal už v roce 2007, kdy jsem byl propuštěný z výkonu trestu. Žil jsem ve velkém městě, můj způsob života tam byl takový, že jsem byl na heroinu, spal na ulici… Když mě propustili z výkonu trestu, ještě ten den jsem byl zpátky pod vlivem opiátů a pod vlivem ulice. Jako bezdomovec jsem v podstatě musel páchat trestnou činnost a věděl jsem, že jsem zase v průseru. Bratr mě vzal k sobě do jiného města, odkud jsem se přesunul sem a přes jednu kamarádku se kontaktoval na tuto organizaci. Podmínkou vstupu do projektu, který tu tehdy fungoval, bylo být propuštěný z výkonu trestu a řešit svou závislost. Přihlásil jsem se tedy do konkurzu, který jsem vyhrál. Asi pět let jsem žil v sociálním bytě a v podstatě fungoval. Pomohli mi sehnat práci u Městské policie jako asistent prevence kriminality. Mám tak zároveň zkušenost člověka, který měl konflikt se zákonem, i toho, který byl jako pracovník Městské policie na druhé straně.

__________

„Jako bezdomovec jsem v podstatě musel páchat trestnou činnost a věděl jsem, že jsem zase v průseru.“
__________

Po 14 letech jsem ale o práci u Městské policie přišel. Stálo za tím nadměrné pití, psychické obtíže a užívání pervitinu. Neohlídal jsem to a byl jsem zase na opiátech a po víc než 15 letech se opět dostal za mříže. Díky jednomu spoluvězni jsem dostal kontakt na další organizaci v tomto projektu a s tou začal spolupracovat na tom, co se bude dít po mém výstupu. S case managerem jsem se ve věznici začal setkávat pár měsíců před mým výstupem. Zpočátku jsem tomu ani moc nevěřil, že by mi to mohlo v něčem pomoct. Myslím, že mě ani tak moc neomezovala závislost, spíše celkový sociální propad. Během výkonu trestu jsem přišel o městský byt, který jsem měl díky práci u policie. Odpálil jsem i všechny své sociální vazby. Ve 41 letech jsem se s taškou v ruce ocitnul opět na začátku. Pomohli mi zaplatit bydlení na první týdny po výstupu, sehnat základní potřeby, hygienu, tramvajenku. Ještě před výstupem jsme se s case managerem ve věznici bavili o tom, jak bude můj výstup probíhat. Chtěl jsem se sám vrátit do města, dát si nějaké pivo a trochu se nadechnout. Vyšel jsem z kanceláře, asi deset minut poté o tom přemýšlel, a řekl si, že je možná bezpečnější, než si dát pivo a někde se zase zamotat, zkusit to jinak.

Ve vězení jsem byl už po páté, říkal jsem si, že dál už to zajít nemohlo. Přišel jsem v podstatě úplně o všechno a to, jaké to bude po návratu z vězení, jsem se snažil spíše odsunout. Čím více se výstup blížil, byli z toho lidé kolem mě víc nadšení, ale mně tedy do smíchu moc nebylo.

Pro koho je podle vás podobná podpora vhodná a má šanci na úspěch?

Myslím, že je vhodná spíše pro lidi, kteří už mají nějaké životní zkušenosti za sebou. Ne tolik pro ty, kdo jsou ve vězení třeba poprvé a mohou se velmi snadno zase vrátit k závislosti, nemají ještě spoustu věcí usazených a jasných. Myslím, že je lepší nabídnout takovou pomoc lidem, kteří mají nějakou životní zkušenost, aby mohli vše ustát. Výstup by pro mě ale určitě nebyl jednoduchý ani kdybych neměl tuhle podporu. Říkáte si: to je sice perfektní, že půjdu ven, ale co teď.

Kdybych na všechno po výstupu byl úplně sám, bylo by to úplně jiné. Člověk si třeba odnáší z vězení nějaké peníze, ale nepřemýšlí úplně o tom, že by je dal hlavně na zajištění slušného bydlení. Přitom mít bydlení je opravdu zásadní, člověk pak může s větším klidem pracovat sám na sobě, snažit se hledat práci a nebýt hned zase v nouzi a tenzi.

___________

„Uhlídat, aby člověk mohl slušně bydlet, je často dost těžké. To, že jsem měl bydlení zajištěné na první měsíc po propuštění bylo pro mě tedy opravdu důležité.“
___________

Mluvil jste o problémech, které vám způsobuje sociální propad za dobu, kdy jste byl ve vězení. Je to podobné i u ostatních odsouzených?

Sociální problémy opravdu stojí za spoustou příběhů, se kterými jsem se ve vězení setkal. Jako asistent prevence jsem pracoval ve vyloučené lokalitě. Znám to prostředí ze všech stran. Většina lidí tu žije ve velkém oslabení a potýká se s různými sociálními nezdary. Uhlídat přitom, aby člověk mohl slušně bydlet, je přitom často dost těžké. To, že jsem měl bydlení zajištěné na první měsíc po propuštění bylo pro mě tedy opravdu důležité.

Ze zkušenosti, kterou mám z vězení můžu potvrdit, že velká část lidí, kteří v nich dnes jsou, mají problém s nějakou závislostí a řeší celou řadu sociálních problémů. Když se dostanou ven, bývá to u nich hop nebo trop.

Vnímáte, že se situace ve věznicích v posledních letech zhoršuje?

Posouvá se to, sociální úpadek je dnes podle mě velký mezi lidmi obecně. Ti, kteří byli před mým nástupem do vězení chudí, jsou dnes úplně chudí. Ti, kdo neměli moc jistot dnes nemají vůbec žádné. Netýká se to jen bezdomovců a narkomanů ale často i důchodců a dalších sociálně slabých lidí. Vždycky jsem o světě hodně přemýšlel a snažil se vnímat emoce dané doby. Snažím se o tom psát básně.

______________

„Ze zkušenosti, kterou mám z vězení můžu potvrdit, že velká část lidí, kteří v nich dnes jsou, mají problém s nějakou závislostí a řeší celou řadu sociálních problémů. Když se dostanou ven, bývá to u nich hop nebo trop.“
______________

Jak se tedy dneska máte? Jaké věci ještě v tuhle chvíli potřebujete řešit?

Pořád se snažím všechny ty věci vyřešit nějak dlouhodobě a snažím se najít si takovou pozici, abych už někde zakotvil. Ve chvíli, kdy člověk přišel de facto o všechno to není jen o tom, že si najdete zaměstnání a budete zase hned normálně fungovat. Hledáte zpátky i ty věci v osobní a životní rovině, aby vám dávaly smysl. Je to těžší, než jsem si myslel. Je to o každém jedinci, jak dokáže různé věci snášet a kolik má možností. Mám teď třeba hodně v hlavě i svou poslední knihu. Mám ji z větší části napsanou, je to pro mě hodně důležité, aby mohla vyjít a vypadala dobře.

Řeším i své zdraví a psychickou situaci. Jsem v kontaktu s psychiatrem, beru nějaké prášky, ale není to proto, že bych se potřeboval nějak dopovat nebo vracet k závislosti. Díky té podpoře a zapojení do tohoto projektu se mám na současné poměry vlastně celkem dobře.

Jednám teď o možnostech nastoupit na různých místech na plný úvazek. Není to jen o penězích, pomůže mi to celkově v životě lépe fungovat. Jako tehdy, když jsem šel poprvé z vězení, šel jsem pracovat na stavbu a poprvé si vydělal peníze za práci rukama. Bylo to pro mě něco úplně nového, od té doby už jsem nepáchal trestnou činnost. Mohl jsem tehdy alespoň bydlet chvíli u bratra, osmdesát procent lidí jde z vězení zase tam, kde byli. Pokud je někdo ve vězení poprvé, rodiče i příbuzní se o něj starají. Když je tam podruhé, potřetí, tak už ne.

Větší klid a jistota se pak odráží i v mém psaní. Nepíšu jen o sobě a o smutných věcech z vlastního života. O tom jsem psal víc ve své první knize, dneska jsem víc smutný z celé té doby. Leckdo si může říkat, že podobné sociální projekty jsou jen splachování peněz, myslím ale že to má velký smysl. Většina těch pracovníků z podobných projektů sami moc nemají. Nedá se tedy říkat, že se na tom někdo napakuje nebo může dělat nějakou politiku. Té pomoci, která se mi dostala, si opravdu moc vážím. Je to podle mě smysluplný a velmi hodnotný projekt, který by se měl určit zachovat a fungovat dál.

Pomohla vám i určitá důvěra, kterou k vám měl bratr nebo case manager? Vnímal jste to, že je tu někdo, na koho jste se mohl spolehnout?

Cítil jsem spíše to, že oni důvěřují mně. Dali mi ten prostor, což jsem ani nečekal. Mám i další sourozence, ti už ale dnes mají všichni děti a jiné životy, jsou někde jinde. Nemohl jsem tedy nijak spoléhat na to, že bych šel k nim. Proč by to tak mělo být, když mají své děti a nemají se mnou de facto nic společného? Do vězení mi posílali nějaké věci, to se člověk nestydí říci si o takovou pomoc. Po letech ve vězení ale nemůžu chtít, že vylezu ven a oni mě vezmou k sobě. To nejde, to tak nefunguje.

Z přepisu rozhovoru pro 3. evaluační zprávu projektu zkracoval a editoval Václav Zeman.