S Pavlem začali case manageři SANANIMu spolupracovat loni v dubnu. Čtyři měsíce před jeho propuštěním ho case managerka začala navštěvovat ve věznici, kde domluvili kontrakt spolupráce. Ve výkonu trestu byl popáté, celkem strávil ve vězení patnáct let. Dětství Pavel neměl jednoduché. Byl často svědkem hádek a násilí mezi rodiči. Později se rodiče rozvedli a on zůstal se svou matkou, což pro něj také nebylo jednoduché. V mládí návykové látky neužíval, pervitin začal užívat až ve výkonu trestu. Nejdříve nárazově, později pravidelně i nitrožilně. Ve věznici poprvé vyzkoušel i opiáty.

Při setkáních s case managerkou ve věznici řešili, jak bude možné postupovat po Pavlově výstupu z vězení. Case managerka mu doporučovala pobytovou léčbu, s tím ale nesouhlasil. Chtěl zkusit sám fungovat v běžném životě, jelikož do té doby byl několik let ve vězení. S case managerkou se často bavili o tom, co může být v jaké chvíli rizikem a jak by měl Pavel postupovat, když by opět začal užívat návykové látky.

Chci to alespoň zkusit

Pavel se nakonec rozhodl, že půjde bydlet ke své matce. Měl bydlet v jednom bytě s ní a s nevlastním otcem. Po celou dobu byl Pavel v kontaktu i se svým bratrem. Pavel velmi dobře vycházel s jeho dětmi, tedy svou neteří a synovcem. I to byl pro něj silný důvod vrátit se k rodině a zkusit být bez pobytové léčby. Uvědomoval si všechna rizika, ale chtěl to zkusit. Věděl, že v případě jakéhokoliv problému se může obrátit na case managerku.
Před propuštěním z věznice case managerka Pavlovi domluvila i návštěvu u psychiatra. Ve vězení měl totiž Pavel předepsané velké množství léků. Psychiatr při vyšetření nedokázal pochopit, proč měl Pavel předepsanou tak silnou medikaci a navrhl mu postupné snižování stanoveného množství léků.

Nevěděli, jak na to

Abstinovat se Pavlovi po návratu z vězení bohužel moc dlouho nepodařilo. Po třech týdnech začal opět užívat pervitin. Psychicky dobře nezvládal soužití se svou matkou. Vztah mezi nimi nikdy nebyl jednoduchý. Vznikaly mezi nimi snadno konflikty, které se Pavel snažil řešit, ale bylo to pro oba náročné. Jeho matka nevěděla, že Pavel užívá návykové látky, neuměla si před jeho návratem domů moc jasně představit, jak s ním řešit abstinenční příznaky. Pochopit jeho situaci, jeho chování a závislost bylo pro ni i celou rodinu velmi náročné. Case managerka byla díky možnostem tohoto přístupu v kontaktu s Pavlovou rodinou a snažil se jim pomáhat celou situaci pochopit. Ptali se jí na věci, které jim nebyly jasné. Byli spolu v telefonickém kontaktu a potkávali se osobně i osobně. Někdy u těchto setkání byl přítomný i Pavel.

S obavami a na dně

V jeden obzvlášť náročný den měl Pavel myšlenky na sebevraždu a cítil se psychicky na dně. Telefonoval své case managerce s obavou, že si ublíží, nebo že ublíží někomu jinému. Nevěděl, co má dělat. Case managerka se ho snažila udržet na telefonu, aby hovor neukončil. Mluvili spolu několik desítek minut a domluvili se na tom, že si do zítřejšího rána nic neudělá a ráno se sejdou a pokusí se zajistit Pavlovi pobyt na krizovém oddělení. Ráno se opravdu setkali na domluveném místě a pomohla mu s převozem na krizové přijetí do psychiatrické léčebny. Zde Pavel vydržel tři měsíce a snažil se na sobě pracovat. Po celou dobu s ním case managerka opět byla v kontaktu jak telefonickém, tak osobním. Komunikovala i s jeho rodinou a snažila se pro Pavla zařídit dlouhodobější a intenzivnější léčení. Podařilo se to a po třech měsících mohl být Pavel převezen z této psychiatrické nemocnice do jiné, k dlouhodobější léčbě.

Nejsem přeci donašeč

Po ukončení léčby měl být Pavel převezený do terapeutické komunity. Den před ukončením léčby se ale case managerka dozvěděla, že Pavel byl z léčebny vyloučený. Prý kvůli tomu, že nenahlásil některé během léčby zakázané záležitosti, o kterých věděl. Pavel to vysvětloval tím, že přeci není žádný donašeč. Celou věc nenesl psychicky dobře a cítil velkou křivdu. Plánovaný přesun do komunity se tedy neuskutečnil.
Poté Pavel opět bydlel nějakou dobu u své matky a abstinoval. Zařídil si ambulantní docházení do neziskové organizace v blízkosti jeho bydliště. Společně s pracovnicí dané neziskové organizace začal vyřizovat žádost o přezkoumání invalidního důchodu. Držel se stále v kontaktu se svou case managerkou a sháněl si i zaměstnání a bydlení. Chtěl se osamostatnit a podat žádost o městský byt ve městě, kde má trvalý pobyt.

V tu chvíli Pavlovi navrhovala, aby absolvoval rodinnou terapii. Domnívala se, že by mu i jeho rodině mohla velmi pomoci. Pavel i jeho matka s terapií souhlasili. Matka sama přiznávala, že s Pavlem nevycházejí jednoduše, ale mají se rádi a na vzájemném vztahu by chtěli pracovat.

Další propad

Po dvou měsících měl Pavel další propad. Trápil se tím, že lidi kolem sebe zklamává, že ze života nic nemá a je všem na obtíž. V tomto psychickém stavu odjel za kamarády a zrelapsoval. To trvalo asi tři týdny, kdy užíval opravdu hodně omamných látek. I v této chvíli však byl v kontaktu s case managerkou. Skončil hospitalizovaný v nemocnici, kde ho case managerka navštěvovala a společně řešili, co dál. Pavel přiznával, že v tuto chvíli neumí fungovat v reálném světě mimo věznici. Že je pro něj velmi náročné, když si musí sám dojít nakoupit nebo uvařit, apod.. S case managerkou tedy naplánovali další nástup do komunity, kde mu měli pomoci se o sebe postarat.

V nemocnici byl Pavel hospitalizovaný deset dnů a vyzvednout ho měli rodiče. Po cestě rodiče volali case managerce, že je na tom Pavel psychicky špatně a doma to zřejmě nezvládne. Domluvili se tedy, že ho odvezou opět na krizový příjem do psychiatrické nemocnice. Tam je Pavel i v této chvíli a má poté zajištěný převoz do terapeutické komunity.Těší se tam a sám říká, že tentokrát věří tomu, že ho tam naučí, jak správně fungovat mimo svět mříží.

Kudy dál

V terapeutické komunitě se chce Pavel zaměřit na řešení samostatného bydlení. Na samostatné bydlení nemá v tuto chvíli dost peněz. Na ubytovnu mezi více lidí jít nechce, to by nedopadlo dobře, čehož si je vědom. Chce řešit i záležitosti ohledně invalidního důchodu a nalézt vhodné zaměstnání. Chce pracovat na lepším zvládání krizových situací a na fungování v přirozeném prostředí. Chce se věnovat i práci se svou rodinou, od které má nyní velkou podporu. Až Pavel ukončí léčbu, chtěl by docházet do práce, mít stabilní bydlení, časem si najít přítelkyni a budovat společný život.